sobota 17. února 2018

PAMATUJI SI VÁS VŠECHNY


Autor: Yrsa Sigurdardóttir
Originální název: Ég man dig
Překlad: Eduard Světlík
Počet stran: 315
Nakladatelství: Metafora, spol. s r.o.
Rok vydání: 2015

Islandská spisovatelka Yrsa Sigurdardóttir,  je nazývána královnou severského thrilleru. Proslavila se sérií případů v hlavní roli s právničkou Tórou a v loňském roce jí vyšel první díl nové trilogie, DNA, kde nám představila novou dvojici Freyju a Huldara, recenzi na DNA si můžete přečíst zde.

V románu Pamatuji si vás všechny, který vyšel v nakladatelství Metafora v roce 2015, máme dvě linie, které spolu zdánlivě nesouvisí, ale v závěru se spojí.
Na jedné straně máme tři přátele, kteří si koupí dům v opuštěné vesnici u ledového islandského fjordu, ale zdá se, že vesnice není tak úplně opuštěná. Kdo je ten chlapec, kterého několikrát zahlédli a kde se vzaly mušle na zcela nečekaných místech?

Na straně druhé lékař Freyr, který je policií přizván k podivnému případu vloupání do školky, které je ale navlas stejné jako to, co se stalo před šedesáti lety v místní škole...a do toho dva zmizelí chlapci, z nichž jeden je náhodou Freyrův syn Benni...


Takhle nám Yrsa rozehrála svůj román Pamatuji si vás všechny, který se trošku vymyká jejímu obvyklému žánru. Právě kvůli motivu nadpřirozena mě knížka lákala k přečtení.

Na začátku byl sen čtyř přátel, kteří si chtějí koupit dům, který by opravili a pronajímali by ho. Dvě manželské dvojice z nichž jeden muž nečekaně zemře, ale vdova Líf a manželé Katrín a Gardar se rozhodnou držet se původního plánu a odjedou na místo na konci světa, kam se dá dostat pouze lodí a to jen při příznivých podmínkách. Katrin je na tomto místě poprvé a vůbec z něj nemá dobrý pocit, stejně jako Líf a Gardar. Já jsem zase neměla dobrý pocit, z této trojice. Všichni mi přišli naprosto naivní, že se rozhodli strávit týden na takovém místě naprosto nepřipravení. Navíc Líf mi byla strašně nesympatická. Tušila jsem, že mezi těmito třemi lidmi něco nehraje, kterýžto pocit se později ukázal jako správný.

“Co to je?” vydechla Katrín tlumeně. Nejradši by zavřela oči, pevně se zavěsila do svého muže a nechala se jím vést, nejlépe přímo do svého spacáku. Líf ani nemukala a Katrín jí záviděla, že zůstala v ložnici.
“Jsou to stopy. Otisky mokrých nohou. Někdo je uvnitř,” šeptl Gardar a ztlumil světlo baterky. “Vedou do kuchyně.” Poslední větu pronesl tak tiše, že mu Katrín málem nerozuměla.

Freyr, lékař, který se zabývá psychologií si zažívá své soukromé peklo po zmizení syna, diabetika, který se ztratil před třemi lety a jehož tělo se nikdy nenašlo. I když si je jistý, že kvůli své nemoci nemohl bez inzulínu přežít, začínají se mu dít podivné věci. Jako by se mu jeho zmizelý syn pokoušel něco říct. Do toho řeší svůj vztah s bývalou manželkou a rád by si něco začal s policistkou, která vyšetřuje podivné vloupání do školky. Společně rozplétají tajemství staré školní fotografie…


Jestli vám přijde, že už je toho nějak moc, je to tak. Na tuhle knížku jsem byla velice zvědavá a těšila se na ni, ale bohužel mám z ní rozporuplné pocity. Za první jsem se do ní nemohla pořádně začíst a udržet při čtení pozornost.  Pravidelně se zde střídají kapitoly, kde jsme ve vesnici duchů a u Freyra, ale působilo to mě tak nějak uměle.

Další věcí jsou popisy, v nichž jsem se ztrácela. Zvlášť popisy toho domu a celkově vesnice  Hesteyri. Neuměla jsem si to dost dobře představit. Na jednu stranu tam byl mráz, plno sněhu. Vzápětí si hlavní hrdinové umývají venku vlasy… nebo na verandě?  Snaží se dělat rozsáhlé opravy, přitom nemají ani elektřinu… zkrátka tohle mi nějak nesedlo.

Linie Freyra byla o něco lepší, skupinka spolužáků, kteří postupně umírají a všichni mají na zádech jizvy ve tvaru kříže.


V závěru se dobereme nějakého vysvětlení, některé věci do sebe zapadnou, ale když nad tím tak přemýšlím, spousta věcí tu zůstala nedořešená.  Co se např. stalo s Gardarem a Katrín?  Asi se předpokládá, že jsou věci mezi nebem a zemí, které jsou nevysvětlitelné. Je to zkrátka duchařina, tak to tak musíme brát, ale i tak… Pořád mi tam zůstává to ALE… Údajně je kniha částečně inspirovaná skutečnou událostí a islandané skutečně věří na duchy.  Nemůžu se ale ubránit pocitu, že takto zajímavé téma by šlo zpracovat i jinak, lépe. Takže když srovnám Pamatuji si vás všechny a DNA, vychází DNA o poznání lépe.

Moje hodnocení je  60 %, čekala jsem od toho víc. Jestli jste někdo tuto knihu četli, budu ráda, když mi dáte vědět váš názor.

8 komentářů:

  1. Super recenze, Jani :-) Sama ji mám doma nachystanou k přečtení a ač nevím, kdy se k ní dostanu, tak začínám být celkem zvědavá :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji Janičko :) Tak já jsem pak zvědavá, co na ni řekneš :)

      Vymazat
  2. Mně se kniha moc líbila. :-) S tím mytím vlasů jsem si to taky trochu říkala :-D Opravy snad dělali takové "drobné", ke kterým tu elektriku nepotřebovali, jako vymalování (což jsem moc nechápala, proč dělají na začátku rekonstrukce :-D). Jinak za mě to ale byla super duchařina. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je dobře, že se ti líbila :) Každý máme jiný vkus a podle ohlasů z ní byla většina nadšená :)

      Vymazat
  3. Tak teď nevím, na knihu jsem se moc těšila. Hlavně po přečtení DNA a začínám mít obavy, abych nebyla zklamaná. Asi si ji budu muset přečíst, abych se konečně přesvědčila :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zkus ji a uvidíš :) Většině se moc líbila, tak třeba ti to sedne :)

      Vymazat
  4. Já ji četla hned jak vyšla a mě teda bavila hodně. Pravda, nemám ráda podobné konce, ale na druhou stranu jsem to brala, že šlo o duchařinu, tak kdo ví... Ale jinak za mě ANO :) Ale je to normální, že prostě nemůžou všechny knihy sednout všem. Chystám se i na sérii s právničkou Tórou, tak uvidím. Teď vychází další série a já to prostě nestíhám :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Byla jsem na ni moc natěšená, tak to možná bylo tím, že jsem měla moc velká očekávání :) Je těch knížek hodně a málo času že :)

      Vymazat