úterý 19. června 2018

DĚDINA - Petra Dvořáková

Autor: Petra Dvořáková
Obálka a grafická úprava: Lucie Zajíčková
Počet stran: 243
Rok vydání: 2018
Vydal: Host - vydavatelství, s.r.o.

Nebudu zastírat, že na Dědině mě v první řadě zaujala obálka, která mě vrátila do dětství k babičce na vesnici. Talíř s kytičkami asi všichni od babiček známe. Petra Dvořáková pro mě nebyla neznámým jménem. Dokonce mám od ní knihu Sítě, kterou jsem si pořídila loni, ale ještě jsem se k ní nedostala. Myslím, že bych to měla napravit, i když nevím, protože Dědina je tak specifická….

Tato knížka se odehrává ve vesnici na Vysočině a také je tomu uzpůsoben jazyk, jakým jsou příběhy vyprávěny. Jako první nás čeká Slovník - jsou zde vysvětleny výrazy, které jsou použity v knize a musím říct, že ačkoliv já pocházím z jižní Moravy, spoustu výrazů pro mě nebyla neznámých, také jsem je znala. Dále následuje Varování autorky, že kniha je psaná tímto specifickým stylem a tudíž  pro citlivé čtenáře, kteří trvají na spisovné češtině může být čtení této knihy velkým dobrodružstvím. Pro mě teda bylo, ale ne z toho důvodu, že bych trvala na spisovné češtině, ale právě, že jsem si užívala to nářečí, strašně mě bavilo a připadala jsem si, jako bych byla v té naší dědině, kde jsem trávívala téměř každé léto.

Dědina je rozdělena na čtyři kapitoly, kdy každá je o jiné rodině v této fiktivní dědině, jejíž jméno ani není v knize zmíněno, protože de facto není důležité, může se jednat o jakoukoliv dědinu. V rámci každé rodiny máme několik vypravěčů, takže můžeme stejnou situaci vidět i z několika pohledů, což je velmi zajímavé. Především je zajímavé, a to je asi cílem autorky, vidět, jak je život, přítomnost a minulost vnímána mezi generacemi.  Co je důležité pro rodiče, už není tak zásadní pro jejich děti nebo vnuky. Jaké mají priority matky, hospodyně, jejich děti, ale i třeba jsou zde ukázány vztahy mezi manželi, hodně se tu řeší vztah tchýně - snacha. Všechny kapitoly jsou propleteny postavami z dědiny, které v jedné kapitole hrají třeba hlavní roli, v druhé se jen mihnou. Zpočátku se mi trochu se mi pletla jména, ale pro daný příběh mi to nepřišlo tak úplně důležité.



Děj se odehrává, tipnula bych si, koncem 90. let minulého století a je zde jasně vidět, že některé věci, křivdy a události neodnese čas a nejsou a nebudou zapomenuty převážně starší generací.

“Haló, Marto?” votevřu do kuchyně.
“Babí,” vrhá se ke mě Jiříček. U stolu vyškrabuje kelimek vod jogurtu. Marta sedí ve vobyváku, hraje televiza, a tak mě neslyší. Eště se ani z práce nepřevlikla. Chodi jen do továrny, ale vlasy má načesaný, jak dyby šla nekam na bál. A zmalovaná jak plakát. A ty nalepený nehty, dyť s tym ani nádobí vopláchnout nemuže. Všimne si mě teprve, až ji stojím skoro za prdelou. Takhle vodpoledne se jen tak válet u seriálu, že ju není hamba, napadne mě, ale rači držim hubu. Kdepak, tydle mladý nemají rády, dyž jim člověk něco řekne. Každá vyprdne děcko, vozí se po dědině s kočárem jak nějaká matróna a myslí si, že je buhví co. Přitom vrhnout mlady zvladne každá krava, to z ní dobrou mamu eště neudělá. Dyby si aspoň k tý televizi vzala žehlení! Potom zas přide Franta s košem prádla, esli bych to nevyžehlila, že Marta toho má moc. Ale todle tady v dědině nemám jen já sama. Vod Heluny Vavirkovy snacha, ta Věruna, to je to samý.

Dědina mě do sebe naprosto vtáhla a já jsem si čtení strašně užívala. Bavilo mě to nářečí, chvilkama jsem se musela smát a i třeba číst některé pasáže nahlas. Dostala jsem se zpět do svého dětství, kdy jsme každé ráno chodily s babičkou do Jednoty na nákup a přesně jako v knížce se tam probíraly novinky, co kde a s kým. Sousedské vztahy, ty přátelské, ale i závist, která asi byla je a vždycky bude. Prostě strašně mě to bavilo a přečetla jsem Dědinu za necelé tři dny. Všechny příběhy a situace působily reálně, věřila jsem autorce každé slovo. Myslím, že život a vztahy na dědině dost dobře vystihla.


Na druhou stranu ale musím říct, že toto není knížka ve stylu Slunce seno, ale pod povrchem z ní sálá i smutek a možná i trošku beznaděj, právě díky tomu, jaké jsou vztahy v rodinách a i ve společnosti a jak spolu lidé, hlavně ti nejbližší nedokáží mluvit o tom, co je tíží a trápí.

Každopádně Dědinu vřele doporučuji a já ji řadím k nejlepším knihám, co jsem letos přečetla a proto ji hodnotím 100 %

středa 6. června 2018

SPOLEČNOSTI - JOSEF KÖNIG


"Společnost je podivná hra na honěnou. Na honěnou za hodnotami, které ze startu ordinují rodiče, později známí, kolegové, televize, billboardy u silnic, reklamy v rádiích. Studujete, abyste si našli co nejlepší práci, hledáte co nejlepší práci, abyste vydělali peníze, vyděláváte peníze abyste zabezpečili rodinu, kterou si společnost od člověka žádá. Zabezpečit rodinu znamená sehnat bydlení, sehnat bydlení znamená zadlužit se, dluhy vás nutí brát si přesčasy, přesčasy vám vezmou volný čas, volný čas vám vezme zbytek vlastní realizace - nejste nic, a přesto máte radost, že jste společnost."


Společnosti je sbírka osmi povídek mladého spisovatele Josefa Königa, která vychází v nakladatelství Dobrovský s.r.o. v edici Knihy Omega. Má pouhých 121 stran a zajímavé grafické zpracování i obálku.



Již prolog zaujme svojí originalitou - čisté duše těsně před narozením si v obchodě kupují výbavu se kterou vstoupí do života.

Následuje osm povídek o obyčejných lidech, kteří hledají své místo ve společnosti. Povídky   jsou spolu lehce vzájemně propojené. Tyto povídky vznikaly postupně dva roky a autor je pro vydání mírně přepracoval, aby právě dosáhl tohoto propojení.






První povídka je erotická - o vztahu dvou lidí, který je založen na dominanci a tady mě velice pobavila pointa.

S první povídkou je lehce spojená povídka druhá o muži, který vyhrál v loterii docela vysokou částku, ale je otázka, jestli ho udělala šťastnějším

Třetí povídka - dopis ruského vojáka mladé ženě, která by možná mohla být jeho příbuznou

Čtvrtá povídka byla pro mě absolutně šokující a vůbec jsem ji nechápala, ale vysvětlení se mi dostalo v šesté povídce.

Pátá povídka je o ženě, která trpí závislostí, která ji už ohrožuje na životě. Zde jsem nemohla najít spojitost, ale nakonec jsem ji našla

Povídka šestá je o týrané ženě, která má strach, že neochrání své děti a je zároveň adresátkou dopisu

Povídka sedmá vypráví o její dceři, která se živí hodně kontroverzní věcí

Povídka osmá o ženě, která se  coby pokladní v supermarketu stylizuje do role Jánošíka, kdy se snaží pomáhat chudým

V epilogu se vracíme znovu k duším, které se vrátily zpět a vzpomínají na všechno co zažili. A nové duše už se chystají….





Tahle knížečka je hodně zajímavá. Povídky jsou trošku syrové a možná nesednou každému. Z některých na mě šla mírná úzkost a abych se dobrala a pochopila propojení, musela jsem si je přečíst několikrát. Mapují několik desetiletí, protože např. v povídce třetí, ve které píše voják Anetě, je teprve krátce po porodu dcery, která je v jiné povídce už dospělá.

Určitě doporučuji náročnějším čtenářům, kteří u čtení rádi přemýšlí a baví je “přehrabovat” se v textu a neustále nacházet něco nového a tím stále lépe chápat smysl povídek.

Za recenzní výtisk děkuji Nakladatelství Omega.

Společnosti si můžete zakoupit zde