pátek 10. ledna 2020

MŮJ PŘÍBĚH

ŠKOLNÍ LÉTA

Už ve škole jsem byla taková dobrá dvojkařka. Ne, že bych nebyla chytrá, ale co mi rozhodně chybělo, byla cílevědomost. Po základce jsem šla na ekonomku, ale spíš kvůli tomu, že to rodičům připadalo jako dobrá volba, ostatně studovala tam téměř celá naše rodina, tak co bys vymýšlela :)

Bankovní úřednice

A po maturitě už to jelo, hned první týden v červenci nástup do banky, protože takovou skvělou práci, kde bys hledala. No jo, zaměstnání to bylo skutečně na tu dobu prestižní a i dobře placené. Akorát, že jsem tam byla pořád, od rána do večera a jelikož jsem ještě neměla děti, taky celé léto, protože taková dvacetiletá holka by si jistě nevymyslela lepší program, než být v práci.

A pak to přišlo, začalo se propouštět, jako první šli samozřejmě  potížisti a průšviháři, ale to nebyl můj případ. Já jsem byla šikovná a pracovitá. Dokonce tak moc, že paní vedoucí usoudila, že já si vlastně úplně v pohodičce najdu jinou práci, na rozdíl od těch chudáků, co to tam musí doklepat do důchodu. Dostala jsem na výběr, buď odejdu hned s odstupným nebo za rok bez peněz.

Zvolila jsem druhou možnost a od ledna jsem začala při zaměstnání vést účetnictví svému tehdejšímu příteli a plánovala, jak si časem stejně založím rodinu. A začala jsem se těšit. Že odejdu a budu žít jinak. Ale týden před tím, než jsem měla skončit, si mě zavolal pan ředitel, protože zjistil, že jsem vlastně šikovná a nechtěl by o mě přijít a nabídl mi místo obchodníka na přepážce a musela jsem se rozhodnout hned. Bylo to povýšení, jenže… Jenže já jsem věděla, jak jsou tam ty holky vynervované, jak musí plnit normy, jak tam sedí od rána do večera a čekají, která bude ta černá ovce, která si dovolí první se v půl sedmé večer zvednout a jít domů. Takže jsem řekla ne. Taková první malá vzpoura systému. Tak jsem skončila. Pamatuju si úplně přesně ten skvělý pocit, kdy jsem byla v deset dopoledne ve všední den ve městě, bylo léto, svítilo sluníčko a já jsem nebyla po osmi letech v práci. Koukala jsem jak puk, kolik je venku lidí. Jak to, že taky nejsou v práci?



A tak šel čas...

Vedla jsem účetnictví, pracovala z domu a byla jsem spokojená.

Další milník přišel asi za rok, kdy se se mnou po osmi letech rozešel přítel. Rozešli jsme se sice celkem v klidu a taky se dohodli, že účetnictví povedu dál, ale potřebovala jsem víc peněz a tak jsem začala ještě pracovat v hotelu jako recepční.

Tahle práce mě bavila, protože to bylo něco úplně jiného než v bance, práce byla jednodušší a taky jsem si připadala jako na dovolené. Jenže dvanáctky a noční. Ze začátku mě to bavilo a byla jsem ráda, že tam nemusím být každý den a mám i volné dny, jenže když jsem měla po noční, půl dne jsem prospala, do toho účetnictví, kurzy angličtiny a němčiny a začínalo mě to vyčerpávat.

To už jsem měla nového přítele, mého nynějšího manžela, který obchodoval s akciemi na burze. Jeho den byl takový, že ráno zkontroloval dění na burze, zprávy, udělal nějaké nákupy nebo prodeje akcií a měl volno. Mohl chodit po kafíčkách a na výlety, jenže já jsem byla buď v práci, po noční nebo před noční. Pak mě pozval, ať s ním jedu na měsíc do jižní Ameriky, jenže já jsem nedostala volno v práci, takže odjel sám. A když byl pryč, zjistila jsem, že jsem těhotná.

Ještě než jsem porodila stihnul koupit malý zámeček na Vysočině, v úplně dezolátním stavu a měl velkou vizi a sen, že ho opraví a budeme tam bydlet a provozovat hotel a svatební agenturu. Jenže to byl jeho sen, ne můj.  Na námitky mé a i okolí, jestli tak velké sousto zvládne finančně sebevědomně odpovídal, že jistě. Do té doby, než přišla krize na burze v Americe a následně i u nás. A celé akciové království se zhroutilo jak domeček z karet. 



Manželkou podnikatele

Já jsem byla v té době na mateřské s dcerou a posléze se synem a manžel se rozhodl, že  chce všechny peníze o které přišel zpět a to co nejrychleji. A stal se z něj workoholik, pro něhož na prvním místě byla práce, tedy podnikání. A ze mě manželka podnikatele, věčně uštvaného podnikatele, který nebyl nikdy doma, nikdy s dětmi.

A řeknu vám jednu věc. Pro spoustu žen je to sen, ale v realitě není o co stát. A hlavně věci občas nejsou takové, jak na venek vypadají. Většina lidí si totiž myslí, že podnikatel se automaticky topí v penězích. Jenže to tak vždycky není. Velká část peněz, ne-li všechny se zpravidla investují do podniku, musí být na mzdy a nákupy materiálu. Majitel bývá nezřídka až na posledním místě. Takže se nám i například stalo, že nám přestalo jet auto na silnici, protože došel benzín nebo odpojili elektřinu.
Když mi končila rodičovská, řešilo se, co budu dělat. Manželovi se moc nelíbila představa, že bych šla do práce a on by měl na krku děti a o mém čase rozhodoval někdo jiný, protože to by limitovalo i jeho podnikání, takže jsem nastoupila do kanceláře v naší firmě.

Sice jsem si po pěti letech doma připadala jako úplný mimoň, který neumí ani vyřídit telefonický hovor, ale postupně jsem se zapracovávala. Jenže obor podnikání naší firmy byl zcela mužskou doménou, navíc nové technologie, takže jsem byla neustále v nervech ze zákazníků, že nebudu něco vědět a tady jsem dostala další školu života a to, že zákazník je vždy na prvním místě, že ho nezajímá, že vám není dobře, něco nejde nebo musíte do školky pro děti. Že telefony se zvedají vždycky, v šest večer nebo o víkendu. 

A i když jsem byla manželkou majitele, poznala jsem, že svět byznysu je hodně tvrdý a několikrát se mi stalo, že jsem byla z nějakého úkolu tak vynervovaná, že mi sama od sebe "cukala" noha, protože se řešily zakázky v milionových hodnotách a byly dané pevné termíny, do kdy co musí být hotovo. A to si neumím představit, kdybych měla nad sebou normálního šéfa.




Zámecká paní 


Tohle skončilo v momentě, kdy jsem se rozhodli, že se přestěhujeme na Vysočinu do malé vesničky, kde máme zámek. Dcera měla nastoupit do první třídy a tak, aby pak nemusela měnit školu v průběhu docházky, jsem se odstěhovali do místa, kde jsme nikoho neznali a neměli tam ani pořádné bydlení. Tohle nám změnilo život o stoosmdesát stupňů, jenže bohužel ne k lepšímu, jak jsme si mysleli. Ale to je jiný příběh, který si můžete přečíst zde….

Do té vesnice jsme bohužel nezapadli, manžel pořád honil peníze, byl věčně pryč a já sama s dětmi na samotě. Někdy jsem za celý den s nikým nepromluvila ani slovo, netekla nám voda a pořád byly nějaké problémy s bydlením.

Také s penězi , které jsme neměli ani na běžné fungování, natož na opravu zámku, což je opravdu černá díra na finance.  A také naše manželství začalo jít od desíti k pěti. A v téhle fázi jsem se poprvé v životě dostala ke kartářce. A ta mi kromě jiného řekla, že mám moc dětí, že jsem měla mít jen jedno dítě a věnovat se kariéře. Tak to jsem málem spadla ze židle. Zrovna já. V rodině, kde se vše přizpůsobovalo podnikání mého muže a kde jsem já byla věčně bez peněz. Ono se to nakonec vždycky nějak udělalo, ale já jsem žila permanentně v nedostatku, pořád s lehkým mínusem na účtě.





Podpatky v hlíně

Kartářka mi řekla, že budu dělat něco na internetu, že mě to bude velmi bavit, bude to pro mě zábava. Že si všichni budou myslet, že strašně pracuju ale já si to budu užívat. V duchu jsem si říkala, že takovou práci bych teda chtěla vidět. A taky mi řekla, že se to bude týkat krásy, zdraví a kosmetiky. No, tak to už jsem si řekla, že je úplně mimo. A ona mi řekla, že ale vidí, že ještě dva roky nic dělat nebudu a se znechucením se se mnou rozloučila. 

A já jsem se opravdu ještě nějaký čas "plácala". Ale protože miluju čtení, založila jsem si úplně sama blog o knížkách. Byl to boj, protože jsem neuměla nic, ale podle různých návodů jsem se do toho pustila. Začala jsem psát knižní recenze pro nakladatelství a můj život se opravdu odehrával z velké části na síti. Jenže jinak bych se asi zbláznila. Tohle  všechno bylo hezké, ale peníze z toho nikde. 



Světlo na konci tunelu

A manželská krize vrcholila. Každý jsem se uzavírali do svého světa.  Nakonec jsem řekla, že se stěhuju zpátky do města a najdu si práci, abych byla finančně nezávislá a opravdu jsem se vrátila. Jenže jak jsem byla zvyklá, být doma, najednou jsem zjistila, že se mi nechce sedět celý den v kanceláři. A hlavně, že mě úředničina nebaví.

A děti, i když už jim bylo devět a jedenáct, ale byli zvyklí, že jsem pořád doma, že je ráno vypravím do školy, odpoledne jsem doma. Že potřebuju tu svobodu, kterou jsem do té doby měla. A taky mi bylo jasné, kolik si maximálně můžu někde v práci vydělat. A tak jsem pořád přemýšlela, co teda budu dělat, až se ke mě jednoho dne dostala příležitost o které jsem od první chvíle věděla, že to je přesně to, co chci a potřebuju.




Dostala jsem se do projektu, který je splněným snem. Dostala jsem se skrz něj k osobnímu rozvoji a poznala jsem spoustu skvělých lidí, hlavně žen.

Je to podnikání, ale ne to klasické, které ničí zdraví a životy lidí věčným stresem a nedostatkem času. Je to podnikání, kdy nepotřebujete zaměstnance, ani sklady. Kdy vám stačí jen telefon a notebook a můžete podnikat odkudkoliv, kde je internet. Jeho podstatou je pomáhat lidem, navazovat vztahy. Jste svým vlastním pánem, sami si řídíte podnikání tak, abyste se cítili dobře a přitom jste v komunitě, kdy vám vždy poradí, pomohou, povzbudí.

Až po pár měsících mi došlo, že to je ono, o čem mluvila ta kartářka, že se shoduje obor i načasování, takže já vím, že i když jdu občas temným údolím, což je normální, jsem tady správně. A najednou, konečně snad poprvé v životě mám cíl a vím, co chci.

Došlo mi, že věci, které k vám mají přijít přijdou, až bude jejich čas. Že člověk musí vědět, ne, co nechce, ale co chce a že musí věřit svým snům a postupně si je plnit, i když třeba malými krůčky. Život je jednosměrka, ani minutu nevrátíme zpět a každý okamžik je novým začátkem od toho, co bylo… A že směňovat čas za peníze, je opravdu nevýhodný obchod...


5 komentářů:

  1. To je zajímavý a hlavně velmi motivující text. Jani, moc Vám fandím. Jste skvělá, což samozřejmě vím už od dob naší spolupráce. :) Hodně štěstí a jen tak dál, Jani... :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji Luci :) Letos jsem se rozhodla být nejlepší verzí sama sebe :) :) :)

      Smazat
  2. Jani krásně napsáno! Konečně vidím, čím vším sis v životě prošla a musím říct, že já se oproti tomu mám královsky. Možná je to i tím, že jsem trochu (možná dost) sobecká a pracuju si na svém a na své osobní pohodě. Sice to roky přizpůsobuju manželovi a teď samozřejmě i dětem, ale také se konečně učím říkat ne, ingorovat, co nemá smysl řešit a odstraňovat ze svého života negativní věci a lidi. Tvůj příběh může být inspirací pro mnoho dalších žen. Jen tak dál! Moc ti fandím. :)

    OdpovědětSmazat
  3. Sabi díky moc a já fandím Tobě ve Tvojí tvorbě :)

    OdpovědětSmazat
  4. Your Affiliate Money Making Machine is waiting -

    Plus, earning money online using it is as easy as 1, 2, 3!

    Here are the steps to make it work...

    STEP 1. Input into the system which affiliate products you want to promote
    STEP 2. Add PUSH button traffic (this ONLY takes 2 minutes)
    STEP 3. Watch the system explode your list and sell your affiliate products all for you!

    Do you want to start making profits?

    Get the full details here

    OdpovědětSmazat